MOJEK

MOJEK

Autorská kniha

 

TEXT: MOJEK
ILUSTRACE: LLUKAS

 
 

 

 

Bytí

Tím nejkrásnějším, co jsem zažil v životě, bylo čisté bytí. Uvědomění, že “jsem“ to je to nejkrásnější. Vteřina po probuzení, minuty polospánku v pátek na břiše v mé posteli balancujíce na hraně mezi usnutím a bděním. Nemyslel jsem na nic, vše jsem jen pozoroval, jako když zafouká vítr přes olejovou skvrnu na louži, která tam včera ještě nebyla a dnes hraje a tančí všemi barvami. Jako tenkrát, když jsem pocítil na cestě domů zastavení mysli a pouze pozoroval okolí, rozkvétající stromy, a na skoro vychladlý asfalt prázdné noční ulice položil svoji tvář. Ničeho jsem se nebál a vše bylo tak čisté, jasné a samozřejmé. Jako bych se vrátil v čase, tak se moje mysl zastavila a já pocítil nekonečné souznění a splynutí se vším.
0

JFK

Amerika je úžasná. Sedím na letišti, čekám na let do Las Vegas. Právě si vedle mne sedli Japonka a Japonec. On notebook, tehdy poslední generace, velikost tak akorát, spíše menší. Ona si ten svůj vytáhla taky; nohy na batoh před sebou a notebook na stehna, spíše stehýnka. Když přišli, za něco jej nejspíš pérovala. Její vzdechy a oddechy proletěli kolem uší poloviny pasažérů tohoto letu, a jako už tolikrát, nikdo nic neslyšel, ani já. V takových situacích mne napadá, jestli to hrajeme. Zůstat v každé situaci taktní; máme všeho dost a padáme únavou mezi sněním a hlášením dispečerů, anebo už je zase společnost intelektuálně tak daleko... Jakýkoliv náznak povšimnutí si diskontinuity lidského konání obecně brán je jako nadbytečný. Jako slepé střevo nebo malíček na noze.

1

Times Square

Dnes jsme šli z Times Square po Broadwayi přes Rockefeller Center k Central Parku, pak parkem kolem prolézaček, míjeli lidi, kteří chodí běhat po asfaltu a trávě; hrají kriket, softball nebo baseball, sedí na lavičkách, hádají se, líbají se. Anebo - starší černoch s čepicí štípe mladé do tváří a ti se smějí. Říká jim, “kluci, já vás nepoznávám, vy jste vyrostli... a ty jsi jistě nadhazovač, ty v poli a ty... “ Chlap táhne kolo s jedním převodem, kolem keře, jezírko a klenba můstku - oblouk asi tak na deset kroků. Skrz stromy se dívá Dakota; žili zde John s Yoko, nesčetněkrát focený dům. Chci si jej vyfotit, mít vlastni fotku; ve chvíli, kdy si to uvědomím, zaváhám. A ptám se sám sebe proč? Proč chci fotit místo, které jsem před tím nenavštívil, místo tolikrát ofocené? Obava ze ztráty vzpomínek a pocitů; anebo, a to je to, vyzískat suvenýr? Proč; suvenýry nesbírám. Jsou jich plné skříně, a nakonec hromady; lidé si je vystavují před domy s nápisem “for frEe“ Jako včera, když jsme projížděli Long Island; či kdekoli v Evropě taky. Kašlu na to, chci mít Dakotu vyfocenou. Zítra abych se ujistil, že jsem to byl já, kdo tam na fotce stál. Že se mi to nezdálo, jako tolikrát dřív, když jsem míval o NY spoustu snů, které se zde mohou každý

2

den změnit v realitu, a převtělit se v bytí. Tak jsem si Dakotu párkrát vyfotil, i s polovinou svého obličeje; a při focení si uvědomil, jak kdesi dříve vyčetl...že fotit Dakotu není snadné. Ze strany Central Parku stojí mohutné listnaté stromy a ulice je, z důvodu dlouhé ohniskové vzdálenosti - příliš široká. Vraceli jsme se zpátky dolů po Central Park West, střídavě po rozpáleném betonovém chodníku a po horkém asfaltu silnice. Do toho, po dvou stech metrech z modrého nebe - déšť. V tu chvíli jsem si vzpomněl; dříve, při mytí nádobí, jak vždycky vytáhl jsem ruku z umývadla a nechal vodu pomalu odkapávat na vychládající plotýnku. Mohl jsem tehdy dost přesně odhadnout, kdy kapka z ruky sklouzne, a pozorovat tak zpomaleně její život a zánik v přímém přenosu. Nejkrásnější okamžiky byly, když kapka sklouzla z ruky. A na plotýnce pak po ní nezbyla ani stopa. Na cestě podél parku tomu bylo podobně; jenže teď jsem emisi kapek neřídil já. Na Broadwayi jsme se pospíchali schovat, něco pojíst a poté se potkat s přáteli; domluveno bylo u obchodního domu s hračkami. Měli tam, na co si jen vzpomeneš. A přijde mi, že když v hračkářství mají všechno, jak pokaždé pak začínám toužit po něčem jiném; po tom, co neznám.
3
China Town

Do Čínské čtvrti jsme vyrazili podzemkou od Flatiron Buildingu. Podzemka je v New Yorku špinavá, jako v každém větším městě, podobně v Římě, v Paříži. Spousta lidí tvrdí, že metro v NY je nejšpinavější na Světě, ale asi jsem nenavštívil zmíněné stanice Světového metra jako lidé, kteří to tvrdí. Na těch nejstarších a nejzanedbávanějších, leč stále uklizených stanicích jsou na zábradlí stejně silné vrstvy barvy jako předloni na Eiffelovce, kterou neustále natírají; aby nezrezla. Od dětství mám rád vrstvy barev. Pro upřesnění - stará, nesčetněkrát přetřená zábradlí a kovové konstrukce. Děda stále všechno natíral; nářadí, zábradlí, ploty a dřevěný interiér našeho zahradního altánu -vždy zelenou barvou. Přetíral zelenou na zelenou, ne vždycky to trefil, a pokud ano, nic z těch věcí před nátěrem neobrousil, takže se barva čas od času odloupla, děda to přetřel, barva zatekla pod barvu... A právě takové doteky času já miluju. NY je jich plný, velká města jsou jich plná. Stane se nehoda, vysype sklo, vyteče olej, stopa

LLukas_kresby-4

gumy na betonu. Houkání, sanitka, policie. Auto odtáhnou, maximálně zametou část střepů, a jede se dál. Všechno, co zůstalo uprostřed té křižovatky, jsou otisky času. Čím hlouběji, tím déle. Tedy - China Town je jeden velký trh s hodinkami, parfémy; Čína se zde mísí s Afrikou a Mexikem. A já si netroufnu odhadnout, v jakém poměru Čína vede. Přes hodinky jednoznačně černoši, a Mexiko vyhrává v metru s kytarou a písní o “kolores, mučos kolores“.

Bohemia Garden v Queensu

Poprvé jsem byl v Bohemia Garden v Queensu. Z práce na Hauppauge jsme jeli přímo do Queensu na koncert. Po dvaceti minutách polobdění se před námi vynořil Manhattan. Silnice v našem směru usměrňoval puls našich srdcí; jako by se propadaly, a opět se vzdýmaly, vlny oceánu. Stejně nám byl majestátní výhled umožněn pouze chvilku, než se silnice opět pozvedla a zakryla horizont. To se pak v člověku rozlil známý pocit, jako by nabyl vědomí, že se stává součástí něčeho gigantického; tak gigantického, že to není schopen celé běžnými smys-
LLukas_kresby-5
ly vnímat, jen pociťovat. Proto je to pokaždé nové. Navíc - oproti horám nebo jezerům, byl Manhattan vytvořen moderním člověkem. Působí jedinečně jako semknutý celek. O Manhattanu ale jindy. Zmiňuji jej, abych ozřejmil, že být v Queensu v Bohemia Garden bylo pro mne jako v minulosti sedět uprostřed Mnichova v biergartenu a představovat si Manhattan jakoby v čase za rohem, kdy jsem jej znal pouze z obrázků a nebyl tak blízko. Popis Bohemia Garden by nebyl úplný, nezmínit chuť piva a krásu zdejších žen. Nejprve k ženám. Jelikož si nikdo z posádky našeho auta nebyl jistý, kde přesně je Bohemia Garden situována, křižovali jsme ulice Queensu; často pod mosty, projížděli pachy a vůněmi jídla, tuku, pečeného masa, cigaret, doutníků, výfukových spalin, za doprovodu zvučení nadzemní dráhy nad námi, zvuků brzdění aut. Zvuky, které se navzájem spojovaly a odečítaly, zvuky odrážené, vysoké i basové, rozburácení aut na zelenou. Tímto vším jsme projížděli; ulicemi s viktoriánskými domy z cihel jako v Anglii, hned za rohem asfaltová oplocená hřiště plná dětí. Kolem třímetrového plotu s plakáty jedeme, stojí u něj několik krásných žen; když kamarád, drže volant
LLukas_kresby-6
ukáže prstem stejným směrem a hlásí - To je ono... České ženy jsou prostě krásné. Všechny. A zbývá zmínit pivo. S pivem mám v Americe problém. Mnohdy, jak tu jsou hovězí burgery chuti plané, neokořeněné, chilli nepočítám, přidává masu pouze pálivosti, tak jalově zde chutná mi i pivo. Na mysli mám německý výraz wűrzig, pro který hledám v češtině ekvivalent - jako křen? Chutná to jako pivo, leč z chuti jen první počitek; a to ještě vteřinu čekám, zda se to v následné polepší. Nepolepšilo. Americké pivo je toliko pivem první vteřiny, následně plyne čas vody; svine se v krku, spláchne naděje bez lusknutí prstů směrem dolů, a v hrdle po pivu ni stopy, jako po sodě. Zde je to podobné. Pípu ale mají. Několik píp s různými značkami; natočí buď do půllitru nebo půllitr s sebou, do plastového džbánku-pitcheru galon piva za 5 dolarů. Zkoušel jsem různá, piva chutnala pokaždé stejně. S kamarádem jsme se smáli, že mají od všech píp hadičky svedené pod stolem do jednoho stejného sudu; a teď mě napadá, zda to tak není i s láskou? Láska je jen jedna. Každý den přichází z různých směrů. Avšak pod výčepem vždy jsou hadičky svedeny do jedné, a jediné.
LLukas_kresby-7
Office dishes

Tam, kde pracuji, lidé si často nosí oběd do práce z domu. Jídlo, které si předešlý večer doma připravili, celý byt si jídlem provoněli, a strávili s ním celou noc. Provázelo je ranním ruchem do práce. Tam své jídlo uloží do ledničky k balíčkům ostatních zaměstnanců, kteří dorazili dřív, umístí své zabalené cestovatele vedle ostatních. Jsem v NY měsíc a pořád mne něco udivuje, pořád se něčemu divím. Každá cesta do práce, z práce, je pro mne nová. Člověk si domov vozí sebou. Pak přicestuje na delší dobu, na více měsíců, rok, anebo se rozhodne zůstat a strávit zde několik let; chce se zabydlit, uhnízdit, usadit, rozkoukat, přizpůsobit; po celou tu dobu nedělá v tomto ohledu nic jiného, než že ze sebe ten svůj domov setřásá. Setřásá a trousí všude kolem sebe. Nejen doma v pokoji, v koupelně. Trousí jej po každé ulici, po každé přeplněné dálnici; každé pondělí, středu nebo pátek. Někdy víc, někdy

LLukas_kresby-8

míň, a zejména různými způsoby. Rozkoukávat se a setřásat; tohle se člověk v průběhu toho všeho učí. Po nějaké době se ohlédne zpátky, a vidí novou zemi a své nové okolí poseté flitry svého domova. Vším, co si přivezl sebou. Co dřív neviděl, nevěděl, že v sobě má. Sama sebe. Takhle mne přestaly bavit burgry od Wendy’s, nedělní diner v Diner’ s, všechna ta mdlá a nedochucená hovězí masa v McDonalds, anebo naopak - nadmíru pálivé pokrmy. Pouze pálivé. V úterý jsem se rozhodl uvařit si jídlo, které mi chutná; kořeněné; jídlo, které si druhý den vezmu do práce a pochutnám si na něm; a znovu i den následující. Jídlo, které mám tak rád, že mne neomrzí ani druhý večer. Koupil jsem 3/4kg namletého hovězího masa, 3 cibule, velkou plechovku loupaných rajčat, balení šesti mrkví, olivový olej, parmezán, bazalku; cestovní lahvičku Burgundského jsem našel doma po komsi v předsíni na botníku - a uvařil tak úžasné ragú, že celé tři dny, co jsem
LLukas_kresby-9
jej v práci obědval a doma večeřel, všude se nesla vůně, a vytrácela se během těch dnů pomalu, vibrace slábly; a bylo to jako malý festival ragú. Vůně kořeněná tymiánem, oreganem, špetkou chilli. Když jsem jedl ragú s fusilli v práci, přivíral jsem při tom oči, jen se usmíval a skoro vrněl štěstím. Bylo to úžasně dobré, voňavé. Včera večer jsem dojedl poslední zbytek, poslední zbytek domova, který zde jakoby na tři dny zazářil; zbývající zůstatek vůně, která se zrodila a objímala nás po celé dny a prostupovala námi. Večer jsem byl skutečně hodně najezený. A jelikož jsem ragú jedl jen já, pak se nemusím divit, že mne jídlo unavilo, a já ten večer šel brzy spát; snad jsem měl i trochu teplotu a proto nemohl usnout. Celou noc se mi zdály ty nejdivočejší sny, budil se horkem i chladem. Asi ta energie hovězího masa pronikala do mého těla a možná s ním i trochu bojovala. V hovězím je síla, nicméně všeho s mírou. I tohoto výtečného soukromého festivalu.

LLukas_kresby-10


Domov

Vyprávěli si celé dny o dotecích, o hejnech racků a holubů, o šumících místech a o lidech. Shodli se, jak vzduch voní po půlnoci, když je po dešti a jak se kroky odrážejí od oken. Shodli se i na tom, že oči vidí toho, kdo odchází; shodli se na tragickém osamocení strašáků v polích, i na tom, že jedině ptáčata se jich nebojí. Byl dlouholetým sběratelem obálek. Říkal, že obálka nemusí mít známku, bez adresáta ovšem upadá na hodnotě. Taková obálka má pak hodnotu hmot-
LLukas_kresby-11
nosti papíru. Naslouchal jsem příběhům o krásných volných loukách s trávou mezi pasem a koleny, která se větrem ohýbá napravo a nalevo, a oblacích, které vítr zanesl až sem. Oblacích velkých jako vesnice, oblacích různých barev, oblacích červánků, oblacích jako ta největší vyfoukaná peřina přes zábradlí v sobotu dopoledne na balkóně. Tam, odkud pocházím, je moře jako břicho, neustále se vzdouvající, tmavé a hluboké, jako tmavě modrá neustále se pohybující pevnina.
LLukas_kresby-12

Bílé tečky racků pokrývají plochy a v dálce se jeví jako závoje bílé mořské pěny, vlní se jako závoj na potoce. Říkal, že všechny mé obavy jsou zbytečné. V hledání je prý moudrost, nalezení může být práh nebo schod. Poradil mi, abych hledal, ale neupínal se příliš k nalezenému. Podej ruku cestě, podej ruku výzvě; všude kolem jsou místo drahokamů zkušenosti, a ne zpět. Co jsi minul, tam kroky tě znova zavedou. Nic neuteče, všechno se promění.



LLukas_kresby-13

Pozor, hlášení!

Práci mám někde uprostřed Long Islandu, dvě míle od 495-ky, což je jeho hlavní tepna. Dálnice od západu West na východ East, a někomu se může zdát, že tak trochu i zdola nahoru. 495-ka začíná dole, na západě u Manhattanu, utíká středem ostrova na východ a čísla exitů rostou. Na 55-tém se dostanu na parkway přímo k naší práci. Jsem tu nový a pouze na rok, proto ještě stále sedím v konferenční místnosti skoro na konci chodby. Denně tu projde spousta lidi, vidím všechny a všichni nakukují a vidí mne. “Please, I talk to everybody. Do not use bath rooms, I repeat, do not use bathrooms, the plumber is on the way...“ Zazní dlouhou, nejdelší a hlavní, chodbou následně ve španělštině a polštině. Po chodbách jsou reproduktory; a když chce zaměstnanec mluvit s druhým zaměstnancem, poletujícím tou dobou někde po chodbách, vytočí #9, anebo vyvolá dotyčného z éteru. Tyto hlasy z chodby umocňují organičnost tohoto místa; #9 je jako F5 nebo F9. Když netrpělivě čekáš na email, pokaždé to problikne, email nikde a ty si jen řekneš - “Ok, tak, jsem byl rychlejší; ale teď!?“ A opět nic, nikdo se nehlásí. Tohle hlášení mi rovněž připomíná volání srdce, koho opravdu milujeme; odkud jsme přišli na tento svět. Připomíná nám nás samotné.
LLukas_kresby-14

Vedro v Soho

Včera jsme byli v Soho. Šel jsem se podívat do obchodu, prodávají tam staré kytary, krásné kytary. Jednu, Gibson L-00 z roku 64, jsem si vyhlídl; ještě 14 dní počkám na peníze. Musím se tam vrátit; a spousta klubů, mladých lidí; byl jsem v Bowery i Wooster Street; výlety na celý den. Tentokrát jsme neparkovali v Queens, jeli přímo přes Brooklyn Bridge do China Town, Little Italy, a Soho. Po cestě zpět několikrát přejeli Broadway a 5th Avenue, nakonec přes Times Square a Chelsea směr 495 Hgwy na Long Island; bydlíme na 66. exitu. Manhattan asi nikoho překvapovat nepřestane; nenechá chladným ani ty nejchladnější. V sobotu večer se tu všichni usmívají. Pravda, viděli jsme chlapce, kteří se málem porvali, ale všem bylo jasné, že ani v tuto chvíli hoši nezapomněli, že jsou na ulici plné lidi; ne mezi krysami ve stoce. Živý

LLukas_kresby-15

organizmus. Nejvíc jsem to vnímal v autě na Times Square, když se mi chtělo strašně čůrat. Doprava se hýbe, ale brzda, plyn; a stop. Zaparkovat auto v centru Manhattanu je téměř nemožné. Times Square je srdce. Manhattan, úkryt před Světem; avšak i Svět se před ním kryje. Pozdněletní večer na Times Square; jsou tu stovky lidí různých věků a původů. Devět desetin se usmívá; zbylí, vstoje a založené paže, jen se dívají kolem sebe, pozorují; jakoby tu ani nebyli. Každý jde jinak rychle, pohyb všech - jako proudění krve v žilách. V čase vyrovnané, nepozastaví se, ani nezrychluje. Vprostřed ulice je proud nejrychlejší, k jejím krajům již odbočovací pruhy. Auta parkují těsně u chodníku; dále jen pěší. Rytmus města udávaný semafory, jsou zavěšeny na lanech nad středy křižovatek; zelená vyskočí přímo z červené. Možná důvod - většina aut má automatiku, řidič jen drží nohu na brzdě. Žádný oranžový
LLukas_kresby-16
mezistupeň k zařazení rychlosti nepotřebuje. A doprava pulsuje. Je dobré mít v nádrži dostatek paliva, nikdy nevíš, kdy se kde zasekneš. My se nikde nezasekli. Mé obavy pramení z představy, že by ale k tomu dojít mohlo. Což asi podmiňuje též dojem, kterým Manhattan působí. Mezi mrakodrapy, tolika lidmi a dopravními prostředky, jednomu tak snadno vytane na mysli ucpání jedné z cév; ano - Aves nebo Streets. Nebylo by to poprvé. Kluk hrál v Soho na kytaru Ameriku jsem znal z filmů a internetu. Je tu neskutečně levné oblečení, elektronika, hudební nástroje a benzín. Na druhou stranu jsou potraviny dražší, a na špičce je lékařská, speciálně zubní péče. Být v USA doktorem, znamená být bohatý. Projeli jsme si Manha-
LLukas_kresby-17
ttan po setmění, přes Times Square, 5th Avenue, Broadway; motali se tam. Spousty lidí v autech, na kolech, mezi auty na bruslích; nade všemi mrakodrapy, úžasný zážitek. Tlouklo mi srdce jako tenkrát, když jsem poprvé držel v ruce Stratocaster. No, a pivo, jak už jsem uvedl, tu moc pivem není. Jelikož největším nepřítelem piva je transport a expedovat letadlem tekutiny z Evropy přes oceán se nevyplatí, přepravují sem pivo z nejrůznějších koutů světa lodí. Běžně 6 dolarů, bez daně a spropitného ve výši 15-20 dolarů z těch žijí číšníci. Takhle jsme seděli a popíjeli jeden večer v Soho, v klubu Red Lion. Kluk hrál na akustiku přes zesík a mikrofon, a znělo mu to úžasně.LLukas_kresby-18
Večeře v La Mirabelle
Strávili jsme s Aňou týden na Manhattanu. Jeden z těch dnů jsme hodně chodili. Na Manhattanu není třeba průvodce. Ráno se stačí podívat z okna, a pak jdeš tam, kde neprší či naopak svítí slunce, anebo taky jen nefouká. Jaro je od toho, aby se všechny úmysly obrátily naruby, a odtud k nám promlouvalo. Jakmile přijmeš změny počasí jako řeč, můžeš začít sám komunikovat. Tak jsme ten den zažili slunce, déšť, vítr; cestou z 5th Avenue až po úroveň Times Square, na 86th West; a k večeru vypadli z toho nečasu vpádem do francouzské restaurace La Mirabelle. Jeden stůl byl volný, a my vypadali jako párek českých turistů napůl. Já tmavou šustku s kapucí, rifle a zelené kanvasové nazouváky, Aňa vypadala o něco lépe. Vzhledem k tomu, že jsem zhruba od 60th West tvrdil, že víc než 10 ulic už to být nemůže... a k tomu si představ, že už dvě hodiny jdeš po chodníku, pořád rovně. Tak - a vstoupili jsme. A kupodivu se po nás
LLukas_kresby-19
nikdo neotáčel; bylo to jako v předsíni u starých dobrých známých, když dorazils na párty. V šatně na háčku místo nebylo, tak nám s úsměvem na tváři mokré oblečení rozvěsili na dvě židle do prostoru před šatnou. Přišla starší paní, přivítala nás a posadila ke stolku pro dva, vzadu v místnosti vlevo u zdi, a podala nápojový a jídelní lístek. Objednáváme láhev červeného a láhev minerálky. Pro každého salát Ceasar’s, pro slečnu Tagliatelle se špenátem, a já steak medium-rare s bramborou, bylinkovým máslem a šťávou navíc. Nakonec jsme si dali kávu s kouskem citrónové kůry; tu vymačkali do hrnku, prý aby se káva zneutralizovala a pozbyla tak na kyselosti. Byl to krásný večer. Když jsme zaplatili, i se spropitným, přišla k nám starší žena, ta která nás usadila; a začala si s námi povídat. Nejdříve se nám omluvila, že předběžně započítávají spropitné již na účtence, a taky dovysvětlila, jak se to v USA se spropitným má. Ptala se, odkud jsme. Restauraci má již 40 let, tehdy sem přišla z Francie. Poděkovali jsme za výborné jídlo a vydali se o ulici výš, směrem k hotelu Belnord.

LLukas_kresby-21

Dvě vzpomínky na maják v Montauk Maják na nejvýchodnějším cípu Long Islandu Montauk. Dál vlny, racci a široké, rozlehlé moře. Pobledlé pobřeží s tmavými jazyky v písku; kam moře dosáhlo, pláž poseta oblázky. Tóny v uších převzalo šumění, převaly, kotouly moře; jsem na okraji Ameriky. Stál jsem na břehu oceánu, všiml si, že pláž je do dálky poseta krunýři rejnoků různých velikostí. Rozhlédl jsem se a vidím - jen prázdné rejnočí schránky. Před pár týdny se přes Long Island přehnala bouře. Rychlé změny počasí, oblaka hnaná vichrem, je zde běžný jev. Nepřipadal jsem si tu daleko od domova: Long Island je ostrov s letištěm, autem necelé dvě hodiny. Často jsem při usínání slyšel přelety letadel z nedalekého letiště JFK. Letěla do Evropy, kam jinam. Tak, a nyní - interiér majáku Montauk. Dřevěný, vůně vyschlého dříví, a je plný skleněných vitrín. Vitríny vyplněny fotografiemi z jeho minulosti. Tehdy, když byl postaven a následně rekonstruován. Mal-
LLukas_kresby-23

by a fotografie rybářů; harpuny, háky, sítě; a taky už barevné fotografie pobřeží z posledních dnů. Byl jsem jedním z celkem asi deseti návštěvníků; přecházeli od vitríny k vitríně, zaujatě pročítali dějepis; a real lighthouse na pobřeží Atlantiku. Při každém kroku podlaha vrzla. Když se do ticha ozvala Dvořákova Humoreska, šeptla jedna stařenka do ucha druhé - It’s Humoresque.

Co mne na ostrově budí ze snu

Jestli mne něco zde, na ostrově Long Island, budí ze snu, pak údery větru a deště do oken, nebo stesk po lidech, které mám rád.
LLukas_kresby-24
V Catskill

V pátek na podzim po práci na víkend lovit ryby do Catskill. Nebo Catskill Moutain. Catskill jsou lesy, jezera a jezírka, rychlé změny počasí, od hustého štiplavého deště, po modrou oblohu a slunce, které, díky chvilkovému bezvětří, dokonce hřeje. Ubytovali jsme se v motelovém apartmánu s krbem. Ve stejném krbu jsme večer opekli mírového pstruha. Ticho, a dokola lesy. Vzpomněl jsem si na domov a na Marunu, Martinovu chatu na Hrubé Vodě - zastávce; trávívali jsme tam víkendy s přáteli a s kapelou Já taky. Večery s lidmi, kteří přijeli náhodou. Catskill je krásné místo i v zimě. Jezdí sem Manhattaňané na lyže. Na sever.
LLukas_kresby-26
Řeka Delaware

Na Delaware River jsme strávili dvě noci. Asi hodinu a půl Upstate. Sjezd řeky - loď jela víceméně sama. Jen do vody nesmělo nic spadnout, kromě nás a bečky piva; plavala dva metry za námi na laně. Vezli jsme kytaru, spoustu jídla a spali okolo ohně. Chytli jsme hejka a druhý den pstruha. Ryby plavaly kolem loděk, ale na háček se jim moc nechtělo. Bylo horko. Jednoho rána jsem stál v trenýrkách, ve vodě po pás nahazoval. Středem řeky projel člun stráže tak, že jsem okamžitě měl vodu na úrovni podpaží. Za ohybem řeky se otočil a zamířil nazpátek ke mně. „Dobrý den, můžeme vidět vaše rybářské lístky?“ „Ale samozřejmě.“ „Můžeme se podívat do stanu? Uplynulé dvě noci tu bylo slyšet nějakou pyrotechniku, rádi bychom se podívali do vašeho stanu.“ „Ale samozřejmě, prosím.“ Mezitím první strážce poznamenal, že naše rybářské lístky sice platí ve státě New York, avšak ne v New Jersey. To byl břeh řeky, na kterém jsme stáli. Strážci nám doporučili chytat na druhé straně. Anebo si pořídit lístek platný v New Jersey.
LLukas_kresby-22

Přílet z Evropy

Dny a týdny ubíhají tak rychle, a letenky jsou čím dál levnější, daleké destinace dostupnější; Ani mi nepřišlo, že byste přijeli z nějaké dálky, řekl jsem Martinovi a Zuzce, když přiletěli do New Yorku. Všechna ta letecká doprava je vlastně o cestě na letiště a z letiště. Samotný let pak osmihodinová modlitba, v duchu s hlukem tryskových motorů, včetně konzumace jídla; filmy, čtení, spánek a pití. Princip letu dnes - od člověka a jeho smyslů izolovaný, odtažitý fenomén; vždyť teprve za života našich prarodičů, koncem minulého století, povedlo se udržet letadlo ve vzduchu. Letadlo jako autobus. A pokud nás něco drží ve vzduchu, je to naše víra v létání. Celý let je jedna pokora, jedna víra.

LLukas_kresby-25

Rockefellerovo centrum

Nikdy jsem nebyl na Empire State Buildingu, ale viděl jej z toho nejlepšího místa. Z Top of the Rock, z Rockefellerova centra. Po půlhodině nahoře ve větru, až sejdeš o dvě patra do prostor, kde přijíždí a odjíždí výtah, podívej se směrem k Empire State. Byl jsem nahoře několikrát. Než se výtah vznese, trvá to pár desítek vteřin. Dobře, letí nahoru minutu. Je to jako v neděli; voní tu káva, a je to neděle někde v Evropě, až na siluetu města. Usedneš na semišovou sedačku a díváš se před sebe na Village, doleva přes East River na City Bank v Queensu, napravo směrem přes řeku Hudson na Hoboken a New Jersey. Pod nohama celý Manhattan. Vidíš krabice; domy s větráky klimatizací a ventilací na střechách, vystupuje z nich pára. Město je slyšet neustále. Troubení, ruch na ulicích. Zachce se ti plivnout dolů, ale je to tak vysoko, takže to ani nezkusíš; a jak marný pokus by to byl. Ulepený, sucho v krku, a už se mi chce z té výšky zase dolů. Dechberoucí pohled vůkol sebe do neurčitých dálek, na ulice dole, a řeky a moře. Zato v určitelné vzdálenosti Socha svobody, a za ní Staten Island; nalevo od něj Verazzano, most mezi New Jersey a Queensem na Long Islandu v New Yorku. A v nejbližším okolí všechny stavby NY - mosty, budovy, mra-

LLukas_kresby-27

kodrapy. Za zády Central Park, lemovaný 5th a 7th Avenue. V něm ZOO, jezero, a kolem muzea - Metropolitan a Guggenheim. Vlevo uprostřed na 72nd ulici - West Dakota House. Miluju NY právě proto, že je tak americký. Přitom působí coby brána do Evropy z jiného světa, a naopak.

Co je oceán

Oceán se vzdouvá. Pomalu hmota vody, pomalu a pomalu, ale jistě - se hmota vody zvedá. Dlouze až předlouze se zvedá a naklání. Přes všechno ticho, přes ticho přerušené slovy se taky zvedá. Neustále a pomalu, pomalu se zvedá. Jako Země, která je rozena; jako zpomalená peřina, jako dým nad stoly, když obecenstvo ztichne; jako šaty a jako divadlo. Neustále, jistě; všichni jsou toho svědkem. Všichni lidé. Jako hudba a jako pěna. Jako
LLukas_kresby-28
ustavičně noha na bicyklu, a jako ruka, která přikrývá. Jako touha, která neubírá; jako cíl, který neutíká. Smyčce tu vládnou a trumpeta k tomu.

Kameny z moře

Každý den před spaním, když stojím před zrcadlem a čistím si zuby, ptám se: Musím do té sprchy? Vím, že už jste se na to samé sami sebe ptali, a je vám jasné, co tím mám na mysli. Miluju sprchu a vše, co se sprchou souvisí, i to, jak se po ní člověk cítí. Ale to pro mne je - rozhodnutí. První kapky vody, první kapky ve vlasech. Opravdu to stojí za to? Pokaždé se ptám, než vkročím pod sprchu. Dnes, půl hodiny před šestou ráno; zastavil jsem kohoutek sprchy a viděl, jak kameny z moře, které jsem ten den nasbíral, jak působí tak barevně a jasně; jako v onu chvíli, kdy jsem je spatřil a rozhodl se je vzít do dlaně. Voda ze sprchy se na nich usadila, a ony znova ožily.

LLukas_kresby-29

Unavený se nemýt

Pamatuji si mládí svého života jako velké nedorozumění. Jako vprostřed mrakodrapů s hlavou zírající vzhůru. Slyšíval jsem spousty slov, kterým jsem nerozuměl. To bylo prvně, kdy jsem jako člověk pocítil skutečnou samotu. Samotu mezi slovy, samotu mezi lidmi. Jak šla léta, srůstal jsem s výrazy kolem sebe. Často pouze proto, protože jsem vycítil, co znamenaly, jak a v jakých souvislostech byly používány. Slov už nepřibývalo, jako když mi bylo šest; avšak o to většího prostoru se jejich významu dostávalo. Nejdříve významy slov jen na okamžik probleskly, jako fragmenty stínů, tak nepatrných, že jsem si nebyl jistý, zda odrážejí skutečné. Avšak roky ubíhaly, a slova nabývala vlastních způsobů, pachů a vůní. Slovo a význam, jako bodyguard. Napadávalo mne, třeba že mně ani nebylo význam takových slov rozpoznat. Jako menší jsem byl daleko spokojenější, bez jejich významu. A teď se v nich motám jako v nadrozměrné pavoučí síti, bojuji s nimi. Mnohdy je mně až k slzám; porozumět významům. Leč dnes věřím, že stejně jako lidé, jsou rovněž výrazy, které mne ke skutečným významům dovedou. Nechci na začátek, chci odpověď. Vrátit se není odpověď.
LLukas_kresby-31
Obchod s parukami

Do jednoho obchodu s parukami jsme vlezli. Stěny paruk, jen zvuk otevírajících se dveří, a prodavač. Chce to čas, najít paruku s prodavačovou hlavou uvnitř. Chce to čas. Její úsměv, 65ti až 70ti leté babičky; a otázka - Jak vám mohu pomoci? Dobrý den, kde mohu prosím najít ochod Berger Brothers, s optikou a dalekohledy? Ona odpověděla očima - Přímo naproti přes ulici, a znovu se usmála. Viděl jsem desítky, možná stovky paruk, a jedna z nich právě promluvila očima.

Obchod se svatebními šaty

Dnes jsem byl v obchodě se svatebními šaty. Stará židovka měla vzadu v obchodě právě telefon. Mluvila. Jiná žena pravděpodobně pomáhala třetí s oblékáním do jedněch ze stovek šatů okolo. Stál jsem u stolu; čekal, až starší žena hovor ukončí. Kamarád dorazil
LLukas_kresby-32
do obchodu brzo. Přicházel ke mně, a pak jal se s ní debatovat. Je zvláštní, že jsem nezpozoroval, že hovor ukončila; jak plynule přešla od telefonu k rozhovoru s námi. Ano, obchod Berger Brothers je na této straně ulice, tímhle směrem, a ukazovala levou rukou doleva. A je to daleko?, ptal se kamarád. Je to kousek, řekla. A zvládneme to pěšky?, ptal jsem se. Ne, jen se vydejte tím směrem. Obchod byl čtvrt míle daleko; a od toho dne vím, že jsou místa, kam musím jezdit autem.

Sen, který se zdál v NY

Zdál se mi sen o našem psovi, kterého jsme měli. Jmenovala se Zora, byl to střední špic, možná lehce něčím šmrnclej, trochu ke stáru do rezava; strašně jsem ji měl rád; a v tom snu někdo zazvonil. Běžel jsem dolů otevřít

LLukas_kresby-30

a Zora proklouzla mezi vraty; než jsme se s těmi lidmi přivítali, tak už ani na ulici nebyla, zmizela neznámo kam.

Fotografie s ovečkou

Jak je ta fotka s ovečkou, tak to slunce mezi stromy znám. V tu chvíli před polednem, když si představím, kde jsi byla ty a kde jsem byl já, a to slunce, tak je to strašně velký trojúhelník. Kolikrát v životě jsem slyšel větu Proti slunci se nefotí? Nebylo pro mne složité pochopit, že proti slunci ty fotky budou přeexponované. Ale až teď jsem se poprvé zamyslel, díky té fotografii a tomu, jak se to má s námi vůči sobě. To člověka nutí fotit proti slunci častěji, než se sluncem v zádech? Člověk fotí proti slunci z několika důvodů. Buď jako pohled směrem do budoucna, anebo k životadárnému slunci jako k naději; a pak touha - rozeznat něco za horizontem. Když tady slunce vychází, tak u tebe zapadá. Když jdu spát a myslím na tebe, jak asi vypadáš, když spíš, jak se nadechuješ, tak u tebe slunce vychází.
LLukas_kresby-35
Vnitřní soudce

Ve snu jsem viděl svého vnitřního soudce. Mastné, asi 40cm dlouhé dredy. Vysoký byl tak 130cm, hrozné zuby; neustále se pochichtával a osahával mne, což mi bylo strašně nepříjemné. Nikdo kolem s tím nic nemohl udělat, nikdo jej neodháněl, všichni jen krčili rameny. Ze snu jsem se probudil a věděl, že to nemohl být nikdo jiný, než můj vnitřní soudce. Měl obličej Toma Waitse. Po procitnutí - to jsem měl strach jít se vyčůrat; z obavy, aby v tu chvíli nevběhl ke mně do pokoje. Odkud bych jej už jen těžko dostával.

Let do Vegas

Je neděle, bude osm večer. Po dni stráveném v NYC mířím k přepážce Check in, na JFK Airport. Všude tlačenice všech národností a ras, co si kdo svede představit; padesát ku padesáti, sto ku stu, tisíc ku tisíci. Nikdo není v převaze, ani v menšině. Dokonalý mix. Stačí den a přestaneš rozlišovat, jak kdo

LLukas_kresby-34

vypadá; důležité je, co říká a kam tě jeho slova dovedou. Lokálně, i v mysli. Tady uhasínají veškeré předsudky o terorismu, barvě pleti. Jediná menšina jsou právě lidé rozlišující podle vzezření. Stojím u přepážky, chci sedadlo u okna, a taky dostanu. 19th row, is that suitable for you? Ok, thanks a lot!! Pěší cesta letištěm připomíná rybáře plavícího se proti proudu středem řeky se sítí přivázanou k zádi. Řeka lidí a zavazadla jako síť. Let do Vegas je zpožděný. Z avízovaných dvou hodin jsou čtyři. Existuje spousta názorů, jak dlouho trvá poznat člověka, za jak dlouho do něj lze nahlédnout. Kdysi jsem prošel pracovním pohovorem se šéfem jedné docela velké společnosti. Po skončení jsem se jej zeptal, za jak dlouho může poznat, s kým měl tu čest. Myslel jsem to obecně; on myslel mne. Řekl, že mu na to stačí právě takovýto pohovor, a já nevěřícně přikývl. A on se usmál. Jsou lidé, kteří vás poznají po několika letech. Jsou lidé, kteří vás nepoznají nikdy. Podle mne poznat člověka úplně nelze nikdy, ale zamilovat se lze během okamžiku. Během těch 4 hodin zpoždění jsem tak trošku poznával spolucestující. Nešlo nevidět, jak vypadají, jejich gesta; nešlo neslyšet jejich slova. Žádná špionáž; všichni jsme čekali na odlet.
LLukas_kresby-33
00:40; otevřeli bránu a nastupujeme do letadla. Vidím devatenáctou řadu, mladou Japonku s Američanem, tak kolem dvaceti, a své místo u okna. Oba sousedy jsem slyšel mluvit už na letišti. Tedy jeho. Vysvětloval jí, co a jak v Americe leží a běží, co se tu snídá a večeří a na co se on nejraději kouká v TV v neděli odpoledne, když se cítí být sám. Ona byla naopak tichá. Věřím, že v tu chvíli nebyl nikdo, kdo by nezatajil dech. Pohybovala se jen velmi pomalu, mrknout jí trvalo stejně dlouho jako zavřít dveře od garáže. Stejně zajímavé pak bylo, jak rukama zoufale pobízí svého Američana, aby jí přinesl deku. Dočkat se nemohla; až si přikryje své bledé nožky. A po celý let do Vegas se v 19té řadě nepohnul ani vlas. Let přes Ameriku z východu na západ trvá něco k pěti hodinám. V noci jsou vidět svítící města, blesky z mraků pod křídly letadla, a noční temněmodrá obloha plná hvězd. Z NY do Vegas v noci; zpátky jsem letěl ve dne; přes Colorado-Rocky Mountains pokryté sněhem, stékajícím z vrcholků dolů do údolí podobně jako šlehačka s jahodami; tehdy - z cheesecaku u stolu pro čtyři, Caesar’s Pallace; a skromné místo pro nohy pod stolem bylo vykoupeno výborným jídlem a milým personálem. Let zpátky do NY byl zakončen, krátce před přistáním, přeletem Manhattanu. V mlze. Manhattan je zážitek pokaždé.
LLukas_kresby-36
V hotelu Circus Circus

Píšu email. Ve 33. patře hotelu Circus Circus, na metr vysoké posteli; hodinu po příletu, po cestě taxíkem chorvatského taxikáře; žije tu už 40 let a vypadá na 45. Česko zná. Před lety se jel podívat na svoji domovinu, přes Frankfurt. Z Vegas to trvalo 9 hodin. Potom, co mne odvezl do hotelu, že se půjde dívat na fotbalové utkání své rodné země; 40 let v devadesáti minutách. Loučíme se, 20 dollars please. Ne bucks. And thanx for fine conversation with nice man from Europe. Takhle jsem ve Vegas potkal i jednu mladou holku z Ruska. Prodávala skládací zástěry, jakoby napůl z Turecka. Zástěra za 89 dolarů, ukecal jsem na 50, větší hodnotu než 5 dolarů neměla. Ptala se, jestli umím rusky; já na to Zdrastvujtě... thats all. A ona něco rusky. Neumím.
Než jsem přijel do Vegas, spousta lidí si ze mne utahovalo. Ať si neberu sebou moc peněz; všechno prohraju, je to město kasín, rulet, black jacků a automatů. Potom i, že bílí muži neumějí skákat; zelená a modrá pro blázna dobrá, a taky, že nejkrásnější
LLukas_kresby-37
holky jsou ty z Jižní Ameriky, jak řekl bratranec mé sestřenice. Protože tam byl. A tehdy jako jediný v místnosti. No, nejenže Dragan Petrovic! Ale taky Cajun, a vůbec cely svět je, přátelé, plný těch nejkrásnějších holek. Tak tohle jsem si před cestou do Vegas myslel a myslím dodnes. Nicméně, každý hotel ve Vegas, Circus, každý Hilton, ať Wynn nebo Venecia, každý hotel má minimálně v přízemí své kasíno. Stovky automatů, desítky rulet a stolů. Automaty centové, dolarové, pětidolarové; žetony různých barevných kombinací, tedy hodnot. Tohle všechno jsem procházel každý den, přízemím hotelu, pět minut tam i zpět. Pocit je to stejný, jako když tě někdo o půlnoci napůl probudí ze snu. Nejseš v pyžamu, nýbrž v obleku, bílá košile; a neležíš v posteli; zrovna procházíš desítkami blikajících vánočních stromů.
Jediná světla zde jsou světla umělá, a svítí jen tak, jak lidé chtějí, aby svítila. A blikala, a proměňovala se; pokud možno celkovým vyhasnutím, kdy pak dochází k efektu jejich transformace v zářící plochy, na několik posledních okamžiků.

LLukas_kresby-38

Stejně tak na ulicích. Většina světelných reklam - jen jednotlivé žárovky, nikoli LED. Musí být šíleně nákladné, měnit je obden; plochy světla - účinek pomalého náběhu při rozsvěcování a pomalého doběhu po zhasnutí pouličních poutačů; magie.

Výlet na západ

Celý svůj pobyt na západě Ameriky vnímám jako sen oddělený spánkem. Let z New Yorku do Phoenixu trval kolem šesti hodin a po vystoupení z letadla v Arizoně se sen nanovo rozčlenil, a vzniklo další nové. Hodinu před půlnocí horko, jako když otevřeš troubu, která právě dopekla, a strčíš do ní hlavu. Teplota vzduchu 35 stupňů celsia. Suchého vzduchu. Na letišti jsme si pronajali auto. Ráno náhle všude strašně moc jasu, a horko; nedovedu si představit život v poušti bez klimatizace; nekončící únava z veder. Výlet do Kalifornie. Čtyřicet ve stínu. První benzinka v Kalifornii. Jeli jsme po dálnici, míjeli Los Angeles po pravé ruce, směr Santa Monica k moři. Z Phoenixu devět hodin autem. Pak deset minut v Tichém oceánu; ale jako by v tu dobu zrovna všichni
LLukas_kresby-39
měli něco na práci. Jako by tam jeden čekal setkání s lidmi, kteří ale odešli a nevrátili se už. U Tichého oceánu bylo kolem 25 stupňů celsia a pofukovalo. Stejně jako když se ve čtyři ráno vzbudím, bolestí zad nemohu spát. Sednu si ke stolu, k oknu; vnímám, jak se svět probouzí; další ráno. Pootevřeným oknem, víc než cokoliv jiného, vane slabý chladný průvan, za pár minut pomalu vychází slunce, vše prohřívá a probouzí. Přesně tak jsem se cítil u Tichého oceánu. Onen chlad, jakoby předehra něčeho, co ještě přijde; současně dodechování všeho, co už se událo; neviditelného sice, avšak ustavičně přítomného. Seděli jsme na pláži, nebylo tam mnoho lidí, jen pár studentů, snad turistů. Možná tací, kteří tu prostě žijí; v jednaplusjedna. Byt jim pronajala babička se psem na klíně; když k nim jdeš, k nim do pronajatého pokoje, míjíš ji, sedí před televizí v obýváku. Přesně k takovým lidem jsme si šli pro trávu. Kluk a holka si pronajali pokoj s koupelnou; Hollywood Blvd je jen o dvě ulice níž. Kluk nám něco prodal; mezitím vyšla ze sprchy jeho spolubydlící. Prohodili jsme několik vět, pak kluk zjistil, že máme raděj holky; zklamaný nás vyprovodil ze dveří. Přímo na Hollywood bulváru jsme se ubytovali v Motelu Six, pokoj 420. Noc za necelou stovku. Na večeři do Hooters. Druhý den ráno autem zpět.

LLukas_kresby-40

Zastavili jsme se koupit steaky, nějaké jídlo, grilovali pak v Joshua Parku. Na stromech kolem nás posedalo malé hejno havranů, po stole poskakovali dva vrabci, okusovali zbytky jídla, a přibližně v tu chvíli jsme vše sbalili a vydali zpět do Arizony.

Kdo má lásku, má i domov

Domov není místo. Nosíme si jej sebou; tak jsem poznal domov sám. V Arizoně, když jsme jeli na motorkách po rozpáleném betonu deštěm, voněla ve vzduchu letní bouřka. Jako tenkrát, v těch největších vedrech, když děda tahal konve plné vody z kádí na zahradě. V New Yorku na Manhattanu, na trávníku v Central

LLukas_kresby-43

Parku, stejná hlína jako u nás; pak jsem pozvedl vektor pohledu, díval se přes stromy na vysokou budovu. Vzpomínám si podobně na jeden den; vrátil jsem se ze školy, srdce mi tlouklo a televize byla plná New Yorku. Tehdy jsem si říkal, že tak, jak jsem teď já tady, a Manhattan je tam, stejně tak se jednou podívám tím směrem k místu, kde se tehdy v televizi vznášela helikoptéra s kamerou; i tam bude pátek odpoledne, jak býval u nás doma, ucítím stejnou vůni kávy a budu se cítit stejně bezpečně, jako jsem se doma u stolu vždycky cítil. Tichý oceán v Santa Monice není sám o sobě nijak zvláštní. To domov z něj udělal to,
LLukas_kresby-20
čím je. Vzpomínky; večery, kdy mi babička četla o Thoru Hayerdahlovi a výpravě Kon-Tiki; Nirvana a to slunce, které nespaluje. Vzpomínám si; právě jsme přijížděli k Michiganskému jezeru, k té obrovské vodní ploše, pak projížděli Detroitem, že tam bych žít nechtěl. Vše přemrštěně velké, nápis firmy Ford na továrně, a před ní opuštěné parkoviště pro tisíce aut. Když si vzpomenu na naši zahradu, jako by mne celého někdo uložil do měkkých dlaní a já najednou nebyl sám. Když jsem tu, táhne mne to tam. Když jsem tam, táhne mne to zase zpátky. Kdo má lásku, má i domov.
LLukas_kresby-41